Tato část naší internetové stránky je věnována vzpomínce na mého pradědečka Josefa Hyláka, který bojoval v českých legiích v průběhu občanské války, která se rozpoutala v Rusku po bolševické revoluci v roce 1917.
Jelikož můj pradědeček zemřel krátce před mým narozením, nikdy jsem se s ním osobně nesetkal. Navzdory tomu pro mě nebyl postavou zcela neznámou. Většinu svých letních prázdnin jsem strávil u mé prababičky Anny Hylákové na jejich statku v Běstovicích, respektive, v ruinách, co zbyly po té, co s ním komunisté skoncovali. Moje prababička žila sparťansky, bez ústředního topení, či tekoucí vody, ale navzdory tomu, a nebo možná právě proto, mnohé z mých nejhezčích dětských vzpomínek jsou na prázdniny strávené u ní. V její kuchyni, jediné vytápěné místnosti, která ji sloužila jako obývák a ložnice, visela na zdi pradědečkova fotografie a babička o pradědečkovi čas od času něco zmínila.
Můj praděd Josef Hylák se narodil 12. září 1893 v Běstovicích u Chocně. Jelikož jeho otec byl sedlák, pradědeček absolvoval německou hospodářskou školu v Šumperku, s rolnicko-lnářským zaměřením a po té pracoval na rodinném statku. Ve volném čase se mimo jiné zapojil do místního ochotnického souboru Jirásek, a do sboru dobrovolných hasičů. Jeho poklidný vesnický život byl narušen první světovou válkou. V říjnu 1914 narukoval do Rakouskouherské armády a skončil na ruské frontě, kde byl zajat.
Pro soudobého čtenáře je snad zapotřebí dodat, že čeští vlastenci, již dlouho toužící po nezávislosti na Rakouskouhersku, neměli nejmenší touhy bojovat za zájmy rakouského císaře. Namísto toho, v rámci slovanské vzájemnosti, mnohé naděje byly přikládány spojenectví s Ruskem. Mnozí Češi se proto nechali dobrovolně zajmout na ruské frontě, kde založili českou legii, která se zapojila do bojů proti Rakouskouhersku a jeho spojencům.
Můj pradědeček si podal přihlášku do české legie v březnu 1916. Dva roky trvalo než přihláška prošla úřední byrokracií, ale nakonec byl v březnu 1918 zařazen k 4. pluku Prokopa Velikého. Naneštěstí, mnohé se změnilo v Rusku v průběhu těch dvou roků a když, po značné vřavě v průběhu roku se nakonec bolševici v listopadu 1917 uchopili moci, česká legie se ocitla uprostřed občanské války. Ještě jakožto zajatec, můj praděd byl očitým svědkem bolševické brutality, když při jedné příležitosti v jeho přítomnosti revolucionáři zastřelili sedláka s celou rodinou, včetně pěti dětí. Tato událost pro něho zůstala jeho nejotřesnějším zážitkem a ačkoliv byl velmi těžce zasažen hroznými podmínkami, ve kterých obyčejní lidé v carském Rusku žili, asi není příliš překvapující, že pro bolševiky a jejich revoluci žádné sympatie neměl.
Na konci května 1918 Trocki vydal rozkaz aby Čechoslováky odzbrojili a zavřeli do zajateckých táborů. Česká legii odmítla rozkazu uposlechnout a její velení se rozhodlo, že se probojují napříč Sibiří do Vladivostoku odkud je spojenecké lodě přepravily zpět do Evropy. Byla to dlouhá a náročná cesta, za kterou mnozí zaplatili životem. Jednotka mého praděda dorazila do Vladivostoku v roce 1920 a domů se vrátili v červnu téhož roku. Josef Hylák byl vyznamenán Československou revoluční medailí a Spojeneckou válečnou medailí.
Ačkoliv po návratu domů se můj praděd vrátil k práci na statku, zážitky předešlých šesti roků ho poznamenaly a jeho hlavní zájem byl o osvětovou práci na vesnici, především prostřednictvím ochotnického divadla. Okamžitě po návratu domů také zbudoval na statku řádnou koupelnu, což v těch dobách na vesnici byla věc neslýchaná (já si ještě pamatuji ze svého dětství tu ohromnou litinovou vanu a boiler na vodu) -- prý aby vyvážil přebytek špíny předešlých šesti roků. O dva roky později se oženil a v roce 1924 se narodila moje babička Anna.
V průběhu druhé světové války pradědeček podporoval místní partyzány dodávkami potravin. Ačkoliv v té době tak činil zcela nezištně a bývalo by ho to mohlo stát život, později, v komunistických letech mu to ze vší pravděpodobností život zachránilo. Pokud doufal, že bolševiky a jejich revoluci nechal pevně za sebou v Rusku, tak se tak nestalo. Můj praděd byl mezi prvními, kteří plně pochopili dlouhodobé důsledky osvobození Československa Rudou armádou, dlouho před tím, než se všeobecná euforie z konce války rozplynula. Jeho reakce, když vyděl Ruské vojáky, byla "oni se vůbec nezměnili, vypadají právě tak uboze, jak před 25 lety."
Zcela pochopitelně, jelikož bojovali proti Rudé armádě v ruské občanské válce, legionáři byli velmi nepopulární s komunisty po té, co se uchopili moci v roce 1948. Byli pronásledováni a mnozí přišli o život. Můj pradědeček byl u opakovaných dlouhých výslechů, ale byl "šťastný" natolik, že nebyl uvězněn. Dokonce mu dovolili pokračovat v práci na rodinném statku, za podmínky, že bude plnit náročné dodávky. Ochotnické divadlo mu poskytlo jednu z mála příležitostí uniknout z náročného každodenního života na statku. Podařilo se mu sepsat 100 letou historii ochotnického spolku Jirásek, kterou vydal v roce 1968, nedlouho před svou smrtí 15. března 1969.
Prababička zemřela v devadesátém čtvrtém, po dlouhé nemoci, uvázaná na lůžko. Při jedné návštěvě, ne dlouho před smrtí, mi prababička věnovala pár věcí, co patřily jejímu manželovi. Mezi nimi diář, který si psal jakožto legionář a řadu fotografií, které dokumentují celou cestu českých legionářů až do jejich návratu domů v roce 1920. Tento diář má nejenom sentimentální hodnotu pro naši rodinu, ale i historickou cenu, jakožto výpověď očitého svědka o událostech v Rusku, které poznamenaly celé dvacáté století. Diář tu naleznete tak, jak si ho můj praděd psal -- bez zásahů do stylu či pravopisu. Jedinou velkou změnou je zařazení ilustračních fotografií a mapek přímo do textu.
Veškerý materiál zde je (c) Tomáš Frydrych, 2002. Veškerá práva vyhrazena.